Každý dělá chyby, a proto chybovat je lidské!!!

,, Ach jo! Škoda, že tu není Sirius. Ten už by věděl, jak mně dostat od Dursleyových. Proč se to stalo. To nemůže být pravda. Už půl měsíce všichni tvrdí, že je Sirius mrtvý, ale já tomu nevěřím. Ne to není pravda. Sirius se skrývá za tím závěsem na ministerstvu.Určitě neumřel. Chci, aby tu byl se mnou a s ostatními. Už mi podle všeho zbývá jen Remus Lupin, kterého beru jako svého bývalého profesora na obranu proti černé magii.  Beru ho jako člověka, kterého si vážím, ale je mi cizí. To asi není správné. To se musí změnit. A také už nechci, aby kvůli mě měli všichni problémy, ale ty už stejně asi mají. Pořád si teďka říkám, proč jsem se choval jako debil? Kdybych otevřel ten dárek od Siriuse mohl tu být s námi. Udělal jsem ještě jednu velkou chybu. Na úplném konci jsem měl hrozný vztek a byl jsem smutný a všechno to odnesl profesor Brumbál. Člověk, který mě, jako jeden z mála bere normálně. Snažil se mi to vysvětlit, ale já ho neposlouchal. Vysvětloval mi všechno od začátku a omlouval se za jednu velkou chybu, na které to všechno ztroskotalo a já ho nechtěl poslouchat. Místo toho všechno, co jsem měl dělat jsem na profesora Brumbála křičel a byl jsem na něj hnusnej. Opravdu by mě zajímalo, proč už mě neseřval nebo rovnou nevyloučil ze školy? Co mám teď dělat? Sedím v baráku Dursleyových. Svých jediných žijících příbuzných a ti mě plně ignorují. Teda ne, že by mi to vadilo, ale potřebuju se odtud dostat, ale tak abych mohl používat hůlku i kouzla a nikdo to nezjistil. Jenže tady mě nic nenapadá. Já chci odtud pryč!”napsal si do svého nově zařízeného deníku Harry.
Takových to zápisů tam měl již mnoho. Uběhl totiž teprve týden od začátku prázdnin a on si dával za vinu Siriusovo zmizení. Nechtěl a nemohl si připustit, že je mrtvý. Celé noci nespal a pročítal si různé knihy, ale nemohl se zbavit myšlenek na poslední události
V polovině měsíce už na tom byl hodně špatně. Nic nejedl, vůbec nespal a nevycházel z pokoje. Dursleyovým to bylo divné, ale raději si ho nevšímaly. Po pár dnech strávených ve svém pokoji  se svými myšlenkami konečně vyšel ven. Jeho teta Petůnie z toho měla Šok, protože vypadal, jako chodící mrtvola, ale to mu bylo jedno.
Snědl pár soust ze snídaně a odešel ven. Potřeboval si nutně pročistit hlavu a trochu se uklidnit. Coural se poznámých místech, ale nic nevnímal. Soustředil se jen a jen na smutek a vztek, který měl sám na sebe, a který ho spaloval až k nesnesení. Došel na hřiště, na kterém strávil skoro celé minulé léto a přestal vnímat úplně. Svět si mohl jít svou vlastní cestou, ale on by nic neviděl, neslyšel a nic nevnímal.
Mezitím doma u Dursleyových spřádala teta Petůnie plány, jak se dozvědět, co se stalo. Její ješitnost a zapírání jiné části svého života se zlomila a z ní se stávala milá osoba. Nechápala to, ale raději se tím nezabývala.Chtěla jen vědět, proč je Harry, jako tělo bez duše.Přemýšlela, jak to z něj dostat. V domě panovala dusivá atmosféra. A tetě začalo být líto, že je Harry rok od roku odtažitější a uzavřenější. Nikomu nic neřekne, snad jen svým přátelům ze školy, ale jejich písmo zná. A navíc je až moc smutný a vůbec se neusmívá.Vzala tedy kus papíru a na ten napsala úhledným písmem vzkaz pro Harryho.
,,Milý Harry, moc by mě zajímalo, co se stalo minulý rok ve tvém pátém ročníku. Tak mi to prosím napiš. Jsem na to Hrozně zvědavá.”vzkaz složila a i s ním šla k Haryho pokoji. Tam dopis strčila pod dveře a odešla za prací. Myslela si, že jí napíše, ale netušila jak moc se mýlila.
Harry se stále užíral . K večeru se vrátil do domu.Odplížil se do svého pokoje a při zavírání dveří šlápl na záhadný dopis, o kterém nevěděl, kdo jej tam dal.
,, Co to sakra je?”říkal si, ale zvědavost mu nedala a dopis otevřel. Ale vzápětí jej zahodil na zem. Nechtěl se jím zabývat a to už kvůli tomu, že se týkal ještě stále žívích událostí.
Harry si lehl na postel a do rukou si vzal svůj deník. Tak to dělal každý den a ani dnes to nebylo jinak. Každý den mu přišla halda dopisů, ale on si jich nevšímal a většinu vyhazoval nebo jakkoliv jinak ničil. Jediné čemu se věnoval byl deník a sem tam nějaký dopis od pana Profesora Brumbála. Na ty odpovídal, ale jinak ne.
,, To byl zase den! Nejen, že mám pocit, že mě někdo sleduje, ale ještě ke všemu mi někdo podstrčil nějaký dopis a myslí si, že mu odpovím. Jsem celkem zvědavej, jak to bude pokračovat. Ale mohl bych napsat na malý papírek, aby mi laskavě ten člověk zdělil jak se jmenuje. To by nebylo tak špatné, ale nijak se mi do toho nechce.Odpovídám jen Panu Profesorovi, ale nikomu jinému. Jeho písmo znám nazpaměť. Něco mi však říká, že je to někdo z tohohle domu, ale co to je jedno. Však on si počká. Teď je na řadě Profesor Brumbál. V nejbližší době by mi měl napsat. Teď ale zpátky k mým myšlenkám. Potřebuji, aby nikdo nevěděl, že používám kouzla a hlavně, aby nikdo nemohl číst můj deník. Runy neumí a navíc Hermiona by na to rychle přišla a nic jiného mě nenapadá. Myslím, že požádám profesora Brumbála o to, abych mohl do školní knihovny. Jinak umřu nudou.”psal opět Harry do svého deníku. Po těchto řádcích však přestal psát. Chvíli poslouchal a uvědomil si, že slyší šustot křídel. Byl to Flaweks. Brumbálův fénix. Létal vždy v noci, aby ho nikdo neviděl a Harrymu vždy dodal jiskřičku naděje.
Harry si rychle převzal dopis a přímo rozerval obálku.
,, Ahoj Harry, za několik dní ti bude 16 let a já ti zdělil tak hroznou zprávu. Moc by mě potěšilo, kdyby si souhlasil s mým návrhem. Chtěl bych aby si byl se mnou v bradavicích. Jen ty sám, protože je tu jedna radostná zpráva kterou by si měl vědět a mně je to hloupé psát ti to v dopise. Vím také, že se nemužeš dočkat, až budeš moci kouzlit i mimo školu. *Prosím tě jen o jedno nezkoušej to nijak zařídit. Musel by si kvůli tomu na ministerstvo. Také ti posílám malý dárek, který ti napoví, proč bych byl rád, aby si přijel do Bradavic sám.
P.S.: Pošli mi prosím odpověď obratem po Flaweksovi. Bude to nejen jistější, ale i rychlejší. Pokud napíšeš, že ano tak si rychle zabal věci, protože hned jak bych takovou odpověď dostal, přemístil bych se za tebou.      Zdraví tě Albus Brumbál.”
Harry se usmál a otočil pergamen, aby napsal odpověď.
,, Milý Pane profesore Brumbále, vaši nabídku přijímám s velkou radostí. Myslím, že bych se měl omluvit i za ten výstup na konci roku. Už se do Bradavic těším. Mám však dotaz. Mohl bych v Bradavicích navštěvovat knihovnu. Pokud tedy budu mít čas. Váš Harry Potter.”
Dopis předal Flaweksovi a sledoval jak fénix odlétá a mizí z jeho pokoje. Vrhl se na balení. Musel to udělat mudlovským způsobem. Byl asi v polovině, když uslyšel známé ,,PUF”. To se k němu přemístil profesor Brumbál. Ten ho chvíli pozoroval, ale pak jen mávl hůlkou a všechny Harryho věci byly rázem zbaleny.
,,Dobrý večer, pane.”ozval se zdráhavě Harry.
,,Ahoj. Myslím, že na ten pohozený dopis, co leží uprostřed pokoje by si mohl odpovědět.”pozdravil ho profesor a prohlížel si zahozený dopis od tety Petůnie.
,,Ale, pane profesore, vždyť ani nevím od koho je.”namítl chlapec.
,, No to je jedno. Vezmi si ho sebou. Ta osoba bude pěkně mino, že jí tak najednou zmizíš. No nic. Tak snad máš všechno a můžeme zmizet.”řekl ještě Brumbál a než mohl Harry odpovědět už stál před bránou na pozemky Bradavic.
Brána zasvítila slabým zlatým světlem, ale toho si všiml jen pan profesor a sama se otevřela. Harry to pozoroval se zatajeným dechem a svou otázku položil spíše sobě než Brumbálovi.
,, Je tohle možný!?! Vždyť má být zavřená zaklínadlem a ne se otevírat jen tak bez jediného hesla.”
,, Ano Harry máš pravdu, ale ta brána se otevírá před tebou. Já bych tam teď nemohl projít dokud by pro mne nepřišel někdo zevnitř. Ty však můžeš projít. Je to divné, ale do včerejška jsem nemohl pochopit, jak sem mohl proklouznout Voldemort, ale teď už to vím. Vejdi a za bránou se zastav a počkej na mě, prosím.”řekl klidným hlasem Brumbál.
Harry ho poslechl. Prošel bránou a každým krokem, kterým se přiblížil k bráně, zářila jasněji a jasněji. Zastavil se na vzdálenost od brány, aby už nezářila. Brumbál se vedle něj doslova objevil nečekaně, ale Harry si řekl, že už ho nic moc nepřekvapí. Bohužel se mýlil.

Uvnitř hradu to vypadalo normálně, ale byla tam cítit slavnostní atmosféra. Brumbál ho zavedl k sobě do kanceláře, Nabídl mu křeslo a Harry se posadil. Čekal až mu to pan profesor vysvětlí. Nečekal dlouho, protože se neudržel a vyřkl otázku, na kterou chtěl znát odpověď, co nejdříve.
,, Psal jste mi, že posíláte nějaký předmět, který mi napoví, o co jde? Ale já nějak nic netuším. Navíc proč tu nemohou být i mí přátelé. Ron, Hermiona a Giny.”vyhrkl Harry.
,, No není to zrovna lehké, ale přijedou sem až budou smět. Teď ne. Harry musím ti říci, že mě to strašně mrzí, ale povím ti to na rovinu, protože jinak to nebudeš chápat.
Než ses narodil, tak jsem se od tvé matky dozvěděl, že je dědičkou tajného rodu a bere si Jamese, tvého otce. Také jsem věděl, že tvůj otec je potomek jednoho ze zakladatelů. To trochu komplikovalo situaci. Asi měsíc před tvým narozením začala Lily mít zvláštní sny a třeba i jen myšlenkou k ní létali věci. Bylo to nebezpečné, ale ona to nedělala. To ty. Už tehdy si měl magii probuzenou a to jsme nechtěli, proto jsme se jí pokusily uspat. A povedlo se nám to, ale když si nastoupil do Bradavic, kouzlo se zlomilo a ty si začal využívat nepatrnou část své moci. Netušil jsem to, ale potom jsem našel tuto knihu a v ní si přečetl, o co vlastně jde. Harry ty jsi Dědic Godricka Nebelvíra a Zlatého Fénixe. A musíš se teď naučit využívat a zkrývat celou svou moc.”vyprávěl Brumbál a při mluvení podal Harrymu knihu.
,, Ale pane profesore, to nemůže být pravda. Já nemůžu být dědic tak mocných a skvělých čarodějů a čarodějek. To je nemožné.”odporoval.
,, A že to říkáš zrovna ty. Myslím, že si sním promluvím, tedy jestli ředitel dovolí.”ozvala se za ním Baculatá Dáma. Brumbál jen pokýval hlavou a Dáma ho vyzvala, aby ji následoval. Vzal si tedy knihu a rozloučil se s Brumbálem. Potom se vydal za obrazem. Počkala na něj až u dveří do společenské místnosti.
,, Ty mě asi znáš jen jako Baculatou dámu, ale i já jsem bývala Zlatým Fénixem. Víš, nikdo nemůže být jeho Dědicem, protože nikdy ho nikdo nestihl určit, ale ti, co vládnou jeho mocí jsou Zlatými fénixi a jen oni mají šanci pomoci světu. I já jsem kdysi dávno pomáhala světu, zbavit se zla. Ale teď k tobě. Vím, že ti děda neřekl pravdu, ale on ji nezná. –“odmlčela se, aby nabrala dech, ale toho využil Harry.
,, Děda? Já mám dědu? A kde?”vyptával se Harry.
,, Můj ty světe, ty to nevíš? Brumbál je tvůj děda. Ale to nic já kdybych žila tak jsem tvoje prapraprateta. Aspoň myslím, ale tvá matka Lily mi v soukromý říkala praprateto. Trochu ti řeknu jak se ovládá ta moc a potom půjdeš do té komnaty. Moc Zlatého Fénixe se dá ovládat jen myšlenkami, ale je to omezené. Ke složitějším úkonům jsou už kouzla, ale nikdo jiný je dělat nemůže. Zlatý Fénix je strážcem času a rovnováhy a to potom bude i tvůj úkol. Za to Godrick Nebelvír, to je trochu jiný oříšek. On byl totiž mág a svou moc vložil do svého Fénixe, který odešel po smrti tvého otce, ale to už ti opravdu museli spoutat moc.Jako dítě by si byl nebezpečný a navíc po tobě šel Vodemort a nikdo nechtěl, aby přišel na to, že jsi Fénix a né jen nějaký obyčejný kouzelník, který byl poznamenám kvůli věštbě. Chránili tě a i když si teď možná myslíš, že by si raději zemřel, než aby oni za tebe položily život, vím, že teď by na tebe byli pyšní, Harry. Dokázal jsi toho hodně a to si ani neměl plně rozvitou svou moc, ale teď bude všechno jinak. A až se příště uvidíme, říkej mi teto. Jo?”vysvětlovala a vyprávěla Baculatá dáma.

,, Ano, ale já se opravdu obávám, že na to nemám.  Neumím ovládat moc fénixe. To ... já nevím. Zdá se mi to jako sen.”odporoval Harry.
,, Ale no tak, Harry. Ty na to máš, jen musíš přijít na to jak. Poradím ti. I tvé matce jsem poradila. Dva vchody, které střežím vedou do stejné místnosti, ale jen Fénix v nich vidí společný rozdíl. Ty v Nebelvírské věži uvidíš věci, které ostatní neuvidí. A jen ty v nich můžeš najít to, co potřebuješ. Nepotřebuješ heslo, jako tví přátelé. Podle prastaré smlouvy jsi pánem Bradavic. Pokud se rozhodneš Bradavicím pomoci, pak by se do hradu bez tvého vědomí nedostal ani samotný Voldemort. Zapřemýšlej nad tím.”poradila mu Baculatá dáma. Harry se na ni usmál. Její slova ho uklidnila.
,, Myslím, že se půjdu kouknout dovnitř a pokusit se ovládnout svou probuzenou moc. Sice se mi s tebou dobře povídá, ale stejně bych byl rád, kdyby tu byli i moji přátelé. I když nesmějí znát pravdu.”odpověděl.
,, Myslím, že tam na tebe čeká nějaké to překvapení. Někdo kdo ti pomůže, ale ode mně to nevíš. Přeji ti mnoho štěstí.”oplatila mu úsměv dáma a pustila Harryho do společenky. Jenže Harry ani pořádně nevstoupil. Byl uchvácen tím, co spatřil. Celá nebelvírská místnost byla úplně stejná, ale přesto jiná. U okna bylo zlaté bidýlko a na něm seděl nádherný Fénix. U křesel, které stáli u krbu byl malý nenápadný stolek, ale na něm ležela kniha. Harry si byl jistý, že je velmi stará, ale něco ho k ní táhlo. Jenže když se k ní přiblížil, pocítil nenadálou únavu. Než se stačil knihy dotknout, svalil se do jednoho z křesel a spal.